Podstata střední Evropy v letech 1918 – 1945 (i předtím) byla založena na multietnicitě a ve schopnosti vzájemného soužití jednotlivých národů a národností pod zastřešujícím příběhem monarchistického Maďarska pod vládou Miklose Horthyho nebo republikánského Československa. Toto prostředí bylo zároveň utvářeno intelektuální a ekonomickou elitou, která aktivně přispívala k budování státu a nikoli národa. Po druhé světové válce byla střední Evropa etnicky „vyčištěna“ a místo étosu jednoty vůči vyššímu celku jednotlivé státy přistoupily na etnickou podstatu vlastní existence. Po dalších 45 letech se pak střední Evropa začala opětovně potýkat s tím, že zde v rámci EU existuje normotvorné prostředí, jež se skládá ze psaných, ale zejména nepsaných pravidel.

Na základě tohoto předpokladu je potřebné zkoumat již zmiňovanou Pražskou deklaraci. Je zřejmé, že pro země Západního Balkánu je Evropská unie stále přitažlivým projektem. V opačném případě by vyznění této deklarace bylo výrazně méně ve shodě se základními myšlenkami EU. Je pošetilé očekávat, že současná elita Visegrádských zemí, jež byla formována v etnicky vyčištěném prostředí, bude náhle vítat uprchlíky. Stejně tak nelze mávnutím kouzelného proutku přetvořit země, které byly vždy emigrační, na státy přijímající nově příchozí bez obav. A také je obtížné říci lidem, že mají cítit solidaritu s těmi, jejichž konflikt je prostě příliš daleko od nás. Pro srovnání – konflikt na Balkáně v 90. letech byl doslova za humny, méně než jeden den autem odkudkoli ze střední Evropy.

Obě znesvářené strany – tedy podporovatelé přijímání migrantů a ti, jež přijímání striktně odmítají – nemohou očekávat příliš. Nevyhnutelná globalizace jednoduše přináší i negativa. Pokud nejsou schopni tuto skutečnost vstřebat ani mnozí politici, jak ji mají pochopit občané, kteří dennodenně nepřemýšlí nad tím, co trápí jejich spoluobčany? Jak chtít po politických představitelích Visegrádských zemí pochopení evropského prostředí a přijetí evropských norem, když jsou na štíru se svou znalostí cizích jazyků? A jak po těchto představitelích chtít, aby dokázali vysvětlit tento problém občanům, když odmítají principy utváření politiky ve formě kompromisu a místo toho prosazují modus operandi ve formě „a la carte“?

Z těchto podmínek a předpokladů je nutno vyjít při hodnocení politiky zemí střední Evropy zároveň hledat perspektivu do budoucna. A přesně toto obsahuje zmíněná deklarace – Visegrádské země jsou věrni evropské myšlence a nebudou působit destruktivně. A za druhé, státy Visegrádu pochopily svou roli a deklarují pomoc zemím Západního Balkánu nejen ke zvládnutí migrační vlny, ale zejména k integraci těchto zemí do EU. Dochází tak k zásadní změně smýšlení z premisy „západ po nás něco pořád chce“ do stavu „my jsme západ a můžeme vám pomoci“. Z pozice žáků se dostáváme do pozice učitelů a navíc v relativně známém prostředí. To musí pohladit ego každého politika. Že se to mnohým zdá málo? Nemyslím. Posun smýšlení od národního pohledu na problém k jeho regionálnímu vnímání je mnohem uvěřitelnějším posunem než ad hoc přijetí kvót jak tomu bylo v případě dosluhující vlády Občanské platformy v Polsku. 

 

Příspěvek byl sepsán v rámci nového formátu debat Café Evropa, jako podklad ke třetí debatě s názvem "V4 - rebelie uprostřed Evropy?", která proběhne 24. 2. 2016.