Letošní rok je mimo jiné ve znamení revize české zahraniční politiky. Pokud namítnete, že nic takového jako česká zahraniční politika neexistuje, máte do jisté míry pravdu. Naši spojenci v NATO a Evropské unii si již se skřípěním zubů zvykli na jistou nedůvěryhodnost českých zahraničněpolitických prohlášení a především pak nejednotnost politické reprezentace. Napětí mezi Černínským palácem a Pražským hradem není zdaleka jen výsadou pánů Zemana a Zaorálka. Z nedávné minulosti si připomeňme ambivalentní české postoje k plánovanému americkému radaru v Brdech, uznání Kosova, nemluvě o současných eskapádách ohledně dění na východní Ukrajině.

Donedávna však existovala jedna konstanta, o které měli všichni zainteresovaní aktéři jasno a která se stala po dlouhou dobu stálicí české zahraniční politiky. Tím tématem byla podpora lidských práv, především pak podpora disidentů a občanských aktivistů v autoritativních a totalitních režimech typu Kuby či Barmy.

Nové vedení Ministerstva zahraničních věcí (MZV) se rozhodlo komplexně zrevidovat českou zahraniční politiku a pozornosti neunikla ani podpora lidských práv. Připomeňme si, že podpora disidentům, nezávislým bloggerům, novinářům a jejich rodinám je jedním z odkazů Václava Havla a jeho ideových následovníků. Ačkoli tato podpora byla vždy v přepočtu na finanční prostředky relativně marginální (hovoříme zde o max. 25 mil. Kč za rok), z hlediska komunikace a medializace se většinou jednalo o jedno z nejdůležitějších témat české zahraniční politiky. Na mezinárodní úrovni přinášel tento postoj České republice na jedné straně respekt a uznání (např. za podporu disidentského hnutí na Kubě), na druhé straně i několik diplomatických proher (např. v případě ne/spolupráce s Castrovým režimem na Kubě).

Revize české zahraniční politiky se ujal tým pod vedením prvního náměstka Petra Druláka a jeho závěry výrazně otřásly tradičním vnímáním lidských práv. Pohled současného vedení ministerstva je totiž výrazně širší a místo politických práv klade důraz na práva hospodářská, sociální a oblast životního prostředí.

Hlavní myšlenkou nové lidskoprávní koncepce zahraniční politiky je dialog. Jen v dialogu s různými (i nedemokratickými) režimy je možno dosáhnout změny a jen v dialogu je možno identifikovat skutečné potřeby obyvatel dané země a efektivně pomoci. Proto by měla být česká zahraniční pomoc realizována vždy ve spolupráci s lokální vládou a měla by směřovat do všech výše uvedených oblastí.

Organizace zabývající se podporou lidských práv jsou z této náhlé změny zahraniční politiky zděšeny a obávají se, že při výhradní spolupráci s místními režimy nebude možno přímo podporovat disidenty, kteří proti své vládě aktivně vystupují. Tato podpora disidentů v praxi sestává z materiální pomoci (včetně rodinám vězněných), informační (možnosti publikovat názory na zahraničních webech) a v neposlední řadě v pomoci morální, kdy zájem mezinárodní komunity o osud konkrétního jedince zvyšuje šanci tohoto jedince přežít represi vůči své osobě.

Jaké je možné řešení tohoto koncepčního konfliktu ve vnímání lidských práv? Navrhuji vyjít z toho, co obě strany spojuje, a tím je univerzalita lidských práv. Nikdo nezpochybňuje, že dodržování lidských práv je zárukou důstojnosti jedince, jak to např. definuje Všeobecná deklarace lidských práv z roku 1948.

Myslím, že zakopaný pes výše popsaného konfliktu leží v propojení politických práv a šíření demokracie coby formy vládnutí. Selhání Západu implementovat demokratické principy včetně svobodných voleb do zemí jakými jsou Afghánistán, Irák či Egypt je faktem. Víra, že nejprve svrhneme diktátora, uspořádáme volby a tamní lidé budou žít šťastně až do smrti, se ukázala jako velice naivní. Možná že právě z těchto neúspěchů pramení nechuť současného MZV podporovat politická práva, která jsou do jisté míry podmínkou demokratického vládnutí.

Nevylévejme však s vaničkou i dítě a zkusme to s lidskými právy udělat jinak. Považujme spolupráci i s nedemokratickými režimy za předpoklad určitého základního respektu, což je snad s výjimkou Severní Koreji použitelné pro většinu zemí světa. Z tohoto partnerského přístupu může vzejít dlouhodobá spolupráce, která ve výsledku pomůže mnohým lidem v dané zemi. Mluvme o takové spolupráci a snažme se být v tomto přístupu konsistentní. Pokračujme v zaměření většiny prostředků rozvojové pomoci do společných projektů s místními autoritami. Ale zároveň ponechme malou část prostředků na podporu lidí, kteří sami bojují za svobodu ve své zemi a riskují často život svůj i své rodiny.

Na závěr si dovolím připomenout myšlenku Petra Druláka ze včerejší diskuse na Fóru 2000. „Pokud vyjdeme z českých zkušeností a odkazu, který může naše země nabídnout v boji za lidská práva, pak je to mimo jiné hnutí Charty 77.“ Vzpomeňme si v této souvislosti, jak pro tuto myšlenkově různorodou skupinu lidí byla ve své době důležitá podpora ze zahraničí.

Nemusíme tuto naši pomoc příliš vystavovat na odiv. Zachovejme ji však a nadále pomáhejme konkrétním lidem v jejich boji za svobodu a lidská práva.